Beton je jedním ze základních stavebních materiálů, který se používá se po celém světě. Slouží stejně dobře pro výrobu dlažby na obyčejný chodník jako při stavbě monumentálních přehrad a mrakodrapů. Za oblíbeností a hojným využitím betonu je třeba hledat jeho vhodné vlastnosti. V čerstvém stavu je dobře zpracovatelný, ztvrdlý beton má vysokou pevnost v tlaku, je trvanlivý a nehořlavý, lze jej opravit i recyklovat. V moderních konstrukcích se setkáváme nejčastěji se železobetonem, který je tvořen betonem vyztuženým ocelovými pruty a sítěmi, případně drátky, tzv. rozptýlenou výztuží. Vlastnosti betonu a oceli se vhodně doplňují a vzniká tak kompozitní materiál s vynikajícími mechanickými parametry.
Beton přitom ve stavitelství není žádnou novinkou. Při pátrání po jeho kořenech musíme zabrousit daleko do historie. Cement, nejdůležitější složka betonu, která pojí dohromady ostatní složky, byl objeven již v antickém Římě. Předchůdce betonových konstrukcí bychom však mohli najít ještě o hezkou řádku let dříve. Moderní beton, jak ho známe dnes, pak vznikl v první polovině 19. století (portlandský cement byl patentován v roce 1824) a od přelomu 19. a 20. století se ve stavitelství běžně používá.
Pojmem transportbeton potom označujeme beton, který se připravuje mimo staveniště a v čerstvém stavu je dopravován na místo stavby pomocí autodomíchávačů.